( to je rozkaz )

eventide

10. prosince 2017 v 21:21 |  Jak dny jdou
Na malý okamžik bych chtěl vědět, jaké je to mít alespoň trochu normální osud. Stačil jeden den na nákupech s rodinou abych si uvědomil, jak příjemný pocit to je nikam nespěchat, nelámat si hlavu a nestresovat. Nemyslet dopředu, ale být přítomný v tom prostém okamžiku, smát se laciným vtipům.


Snažím se nezastavit. Bojím se, že věci které mě dohání, mě poté už nepustí. Obraz vyděšeného muže na smrtelné posteli mizí a nahrazuje ho rodič, ten který seděl dole pod kopcem a chytal mé pětileté já, když jsem ještě drandil na zelené motorce. Cítím, že je smrt propletená mým životem, ale vstřebat ji neumím. Takhle to bude vypadat? Nebudu mít žádného z rodičů na svatbě? Mé děti o nich uslyší jen z vyprávění? Potřebuju ho zpátky. Chtěl bych aspoň jeden den, jeden jediný.. přece nejde člověk takhle vytrhnout. Chci ho slyšet mluvit, smát se, nadávat mi, že tu matku neutahuju, ale povoluju.
Nejde to. Život je příliš křehký.
A přesto si mezi sebou lidi staví bariéru nesoucí název ego. Hádají se o malichernostech a ubližují si.
Nikdo a nic není ve vašem životě jistotou. Uvědomte si to, až budete příště soptit kvůli své pýše.
 


Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 11. prosince 2017 v 15:08 | Reagovat

Jedinou istotou je totálna neistota, stačí sekunda aby sa veci zvrtli a zmenili náš osud.
Tiež občas rozmýšľam aké by to asi bolo mať normálny život...
A možno je oceán bolesti možnosťou vidieť veci také aké sú, bez ega...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama