( to je rozkaz )

Červenec 2017

xxx

16. července 2017 v 11:10
Nevím co dělat. Nemá to podobu, ze které by šla vymlátit duše, křičet jde jen do prázdna. Vztek bývá silnější než smutek, vztek z bezmoci. Neříkám o tom nikomu, nechci tomu dát moc, pořád se to zdá až příliš nereálné, pořád věřím, že se z toho vzbudím. Brečí se v jiném pokoji, tak, aby to ten druhý neviděl. Mám si chystat seznam věcí, které chci stihnout říct ? A k čemu by to bylo, když přes léky nevnímá. Halucinace, ukazuje na mouchy, které tam nejsou. Mluví jako malé dítě, nebo opilý. Smysl nedávající žerty, po kterých se na mě otočí a jako vždy mrkne, jako by celé tohle měl být jen jeden hloupej vtip. Proč se to děje. nevěřím tomu, nevěřím ničemu

Bílo

11. července 2017 v 23:32 | Hyde
Dotýká se strun, které už sloužily pouze k chytání prachu a popisuje to, pro co nemůžu najít slova. Jak to ten člověk dělá, nemám tušení.

Děje se toho tolik, ale já stejně musím koukat do prázdna a přemýšlet o čem psát a jestli vůbec.
Obávám se, že se spustila lavina věci, problémů a strastí, která se nezastaví dokud nebude vše známé pohřbeno bílou vrstvou. Volat svou první půlnoční sanitku bylo přesně tak dramatické, jak jsem si to kdy představoval. Dramatické, ale přílš reálné na to, aby si člověk uvědomoval vážnost situace. Aby si uvědomoval vůbec něco. Musím zuřit nad našim zdravotnictvým a jejich přístupem, občas zapomínají, že jednají s člověkem a ne s flákotou masa. Věci se od základů změní, ale snad horší je příslib nadcházejících událostí s tím spojený. Jsem ze všeho tak unavený. Spánek není spánek, ale celovečerní promítání jiných realit, lepších i horších, odpočinek však nepřináší ani jedna.
Letargie a vyčerpání přináší jednu výhodu, dokážou povznést nad spoustou jiných nepříjemností. Taky necitím bolest jiných, možná bych se měl stydět, přece jen jsem to já, ale nestydím. Mohla dopadnout hůř. Myslím, že to někde hluboko uvnitř ví. A i přesto se najde člověk, co se mě z toho všeho snaží vytáhnout. Tyhle pocity jsou tak zvláštní, přitom mi jsou velmi povědomé, jen s nimi neumím po takové době zacházet. Časem.