( to je rozkaz )

0.6

Středa v 17:48 | Hyde |  Jak dny jdou
Na každý dobrý pocit čeká život s natáhlou nohou.
A není to jen sprostá lež ? Způsob jak se chlácholit, svést to na život, na osud, na špatné období. Období tvoříme my, lidé. To dobré, i to špatné. Náš konstrukrt.

Spadl další pilíř, asi ten poslední.
Nevěděl jsem, jak to může bolet, dokud se to nestalo. Slyšet od rodičů, že jsi zklamáním .. to je hořké sousto ke spolknutí. Možná jsem neměl tak nahlas slavit úspěšné státnice kamarádů. Naučil jsem se čekat vše ze všech stran. Jen tu jejich jsem nechal beze zdi, proto jsem asi tak v šoku. Hodit mi všechnu špínu do obličeje a odcizit se. Hříchy otců. I kdyby za tím mělo být cokoliv, i kdyby to mělo být v afektu, cítím, jak se to nenávratně vypálilo. Všechno reálně krásné šedne. Vše pevné a jisté praská. Z "jistoty" se stala morbidně ironická parodie.
Nečekej nic a o nic nepřijdeš. Očekávej vše a nic tě nepřekvapí.

Léto je nádherné, zamiloval jsem se. Objíždíme hody, poznáváme nové lidi, holky, holky se kterýma můžu pilovat svůj taneční um a kdo ví, další sezónu už budu třeba víc nez sebevědomej.
Vysadili mě na kraji vesnice, po půlnoci, příjemně ovíněného. Naprosté ticho přerušované šuměním kukuřice. Podíval jsem se nahoru a viděl stovky hvězd, svítily víc nez obvykle a já se začal na celé kolo radostí smát. Pochopil jsem. I když mě něco drží, nebo stahuje .. bude to znamenat jen větší rozběh, se kterým do nadcházejícího období skočím. Po hlavě.

Často lehávám na střeše a pozoruji mraky. Stalo se z toho mé malé útočiště. Rád bych se o to podělil. Rád bych, aby tam byla semnou, ale bál bych se, že by mohla spadnout ..
 

Na všech čtyřech

10. června 2017 v 19:02

V pustině
jsem uviděl stvoření, nahé, zvířecké,
které dřepíc na zemi
drželo v rukou své srdce
a pojídalo je.

Povídám, "Je dobré, příteli?"
"Je hořké, hořké," odpovědělo,
"ale já je mám rád,
protože je hořké
a protože je to mé srdce."



Volný pád

2. června 2017 v 15:37




Na tenhle moment se čekalo táák dlouho.

Musím se smát, když si uvědomím, že celou dobu to byla právě ta snaha držet křečovitě volant. A ono ho stačilo pustit. Možná bylo potřeba vyřídit některé záležitosti, uplatit vlastní svědomí, aby dalo pokoj a zmlklo, protože víc udělat nejde. Možná jsem jen potřeboval malinko popostrčit.. nebo prostě otevřít oči.
Vždy jsem byl člověk, co na svých ramenech nesl tíhu všeho možného i nemožného. Víc toho nemožného. Spousta problémů a zábran, které jsem sám sobě postavil do cesty. Svázaný tím, co je správné, svázaný jak minulostí, tak i představou budoucnosti. Toužil jsem z celého srdce po tom, aby se věci změnily a zapadly do mé perfektní formičky, té kterou jsem si pro život přichystal. Tak by to přece mohlo .. mělo být, ne ? Trvalo mi příliš dlouho, než jsem se vyvedl z omylu. Budujete svůj život na několika základních pilířích, na které nedáte dopustit a když začnou padat ( a oni začnou ), ztřeštile se je snažíte držet na svém místě. Nejenom, že je to pokus o sebevraždu, ale energie, kterou na to musíte vynaložit chybí ve vašem životě někde jinde .. stejně uvadáte. Těžko se popisuje, jaký kámen mi spadl ze srdce. Po celou dobu co tohle píšu, se musím uculovat jako malej kluk, co poprvé uviděl ženská prsa :D .. jistým způsobem je to taky podobné tomu, když jsem stál sám v mém vysněném Londýně. Lidé, město, i svět se točí okolo. Na každém kroku čeká nový zážitek, nový člověk a nikdo nemůže vědět, jestli jde o šedou myšku, nebo lásku vašeho života. Je to nádherné, nepoznané a rozhodně nikoho nezajímá, jestli máte svoji formičku. Buď můžete stát na místě a bědovat, nebo se .. přidat. A já už na jednom místě stál příliš dlouho.

Nevím, co mě čeká. Uvolnila se ve mně spousta místa a já netuším, která osobnost to zaplní. Časem se třeba opět vrátí ke kormidlu ten ustaranej a zasněnej dobráček, ale ještě je tu to zavřené za dveřmi. Byl tam vždy, když hrozilo, že se rozpadnu, nebo že si semnou někdo až příliš nedbale zahrává. Už dlouho čeká na řadu a zvuk padajících pilířů v kombinaci s lidma, co ho hladí proti srsti.. na to zpozorněl. Prozatím si ale užívám toho bezmyšlenkovitého volného pádu.

Nevím. To je součástí onoho kouzla. Jediné co vím je, že budu pít plnými doušky.

Léto začíná. See you on the flipside :)
 


0.5

30. května 2017 v 21:41 | Dorian |  Jak dny jdou



První cigareta po dlouhé době chutná vždy jako dávná milenka.
Známá a konejšivá náruč se špetkou špatného svědomí.
Je těžké popsat posledních pár dnů. Období, kdy se neděje nic a najednou sráz. Taková klidná řeka zakončená vodopádem. Možná už je na čase zavřít oči a nechat se stáhnout proudem. Už to není fér jak vůči mně, tak vůči těm, co mi chtějí stát po boku. Ono všechno chce svůj čas. To co bylo jednou krásné, na začátku krásné nebylo. A já nechci ublížit lidem, co se mě snaží zachránit.

Zkoušky jsou v plném proudu, vlastně ani nevím, kdy se to stalo. Všechno běží nezvykle rychle. Ústní zkouška v kombinaci s postupovou mi nepříjemným způsobem připomněla drastické období maturit, ale zvládlo se na A. To asi všechna ta zodpovědnost, která na mě dopadla spolu s nově objeveným rytířským titulem v naší rodině. Modrá krev není jenom tak, hah ? ^_^

Některé představy připomínají motýla. Pokud se ho snažíte až příliš pevně uchopit, setře se kouzelný prach z jeho křídel, už nepoletí. A přece je pořád příjemnější vidět ho jak mizí v dálce, než pomalu skomírajícího v prachu na zemi. Stín své dřívější krásy.

0.4

21. května 2017 v 20:38 | Dorian |  Jak dny jdou
Jsou dny, které se v čase ztratí jako zrnko písku. A jsou také dny, které jsou poslední tečkou kapitoly. Nebo naopak jménem nové ? Nevím, ale mám pocit, že dnešek je jeden z nich.
Náš dům nemá střechu .. teda má, ale rovnou. Nikdy jsem tam nebyl. Nahoru se jde dostat pouze po žebříku, který je ze strany domu. Není to jeden z těch nejvyšších, máme pouze dvě patra .. ale výška to pořád je. Už od mého dětství mě ten výstup fascinoval. Proč nás má nebezpečí tak v moci ? Co je na něm tak lákavé ? Nikdy jsem nevylezl víc než do půlky, výšky mě vždy děsily. Vlastně jsem si to ale nikdy pořádně neuvědomil, neměl jsem k tomu tak často příležitost.

Ten Tanec

20. května 2017 v 21:43 | Dorian |  Představy


Paralýza

19. května 2017 v 5:18 | Dorian |  Mýma očima
Nenávidím to.
Pomalu začíná svítat, vzhůru jsem už od tří. Snažím se o tom mluvit co nejmíň, lidi na mě obvykle koukají dvěma způoby. Myslí, že to byla obyčejná noční můra, příliš živej sen a mávnou rukou. Ti druzí na mě koukaj jako na magora. Možná je na čase dát tomu nějakou formu tady.
Po svém drahém tatínkovi jsem zdědil cit pro vnímání všemožných vjemů, co ovlivňují spánek a jeho kvalitu. Co to například znamená ? S dorustajícím úplnkěm vím, že budou taky narůstat černé kruhy pod očima. Už je ze mě magor ? To jsem se ještě nedostal k tomu nejlepšímu.
To co se budu snažit popsat .. mám za to, že to zažila spousta lidí, přisoudili to však intenživnější noční můře. Já mám ale to ohromné "štěstí" a můžu to podrobněji dokumentovat díky mnohem častějším případům. Spánková paralýza.

Kam dál