( to je rozkaz )

xxx

16. července 2017 v 11:10
Nevím co dělat. Nemá to podobu, ze které by šla vymlátit duše, křičet jde jen do prázdna. Vztek bývá silnější než smutek, vztek z bezmoci. Neříkám o tom nikomu, nechci tomu dát moc, pořád se to zdá až příliš nereálné, pořád věřím, že se z toho vzbudím. Brečí se v jiném pokoji, tak, aby to ten druhý neviděl. Mám si chystat seznam věcí, které chci stihnout říct ? A k čemu by to bylo, když přes léky nevnímá. Halucinace, ukazuje na mouchy, které tam nejsou. Mluví jako malé dítě, nebo opilý. Smysl nedávající žerty, po kterých se na mě otočí a jako vždy mrkne, jako by celé tohle měl být jen jeden hloupej vtip. Proč se to děje. nevěřím tomu, nevěřím ničemu
 

Bílo

11. července 2017 v 23:32 | Hyde
Dotýká se strun, které už sloužily pouze k chytání prachu a popisuje to, pro co nemůžu najít slova. Jak to ten člověk dělá, nemám tušení.

Děje se toho tolik, ale já stejně musím koukat do prázdna a přemýšlet o čem psát a jestli vůbec.
Obávám se, že se spustila lavina věci, problémů a strastí, která se nezastaví dokud nebude vše známé pohřbeno bílou vrstvou. Volat svou první půlnoční sanitku bylo přesně tak dramatické, jak jsem si to kdy představoval. Dramatické, ale přílš reálné na to, aby si člověk uvědomoval vážnost situace. Aby si uvědomoval vůbec něco. Musím zuřit nad našim zdravotnictvým a jejich přístupem, občas zapomínají, že jednají s člověkem a ne s flákotou masa. Věci se od základů změní, ale snad horší je příslib nadcházejících událostí s tím spojený. Jsem ze všeho tak unavený. Spánek není spánek, ale celovečerní promítání jiných realit, lepších i horších, odpočinek však nepřináší ani jedna.
Letargie a vyčerpání přináší jednu výhodu, dokážou povznést nad spoustou jiných nepříjemností. Taky necitím bolest jiných, možná bych se měl stydět, přece jen jsem to já, ale nestydím. Mohla dopadnout hůř. Myslím, že to někde hluboko uvnitř ví. A i přesto se najde člověk, co se mě z toho všeho snaží vytáhnout. Tyhle pocity jsou tak zvláštní, přitom mi jsou velmi povědomé, jen s nimi neumím po takové době zacházet. Časem.

Makes Perfect Sense .. ?

25. června 2017 v 22:28 | Hyde
Jsem rád za tyhle malé náhody, které vedou k velkému potěšení. Některé písničky, filmy, obrazy nesou speciální poslání jen pro jednu, nebo dvě bytosti. S naprostou a oprávněnou jistotou ví, že to nikdo jiný nepochopí. Že neucítí to, co právě cítí on/i. Jako třeba právě teď - narazil jsem na film se jménem Perfect Sense, ve kterém nehraje nikdo jiný, než TA Eva Green spolu s mým dalším oblíbeným hercem E.McGregorem - Christian z Moulin Rouge. Ještě jsem ten snímek neviděl, ale už předem vím, že to bude jeden z těch jedinečných prožitků.




V podvědomí lidí je, že žít v iluzi je něco špatného, nebo aspoň negativního. Je k tomu potřeba určitá naivita.
I hope she'll be a fool-that's the best thing a girl can be in this world, a beautiful little fool.
Co se to vlastně snažím uchopit ? Je to naivita, víra, optimismus, dobrovolná slepota, zasněnost ? Těžko říct. Možná je to všechno vyjmenované a možná nic z toho. Říkejme tomu cukr. Cukr, který se sype na skutečnost, na milostné vztahy i na těžké situace. Přidává trochu růžové do někdy až příliš šedých okolností. Budí sílu a vybízí k tomu pokračovat.. zkusit to znovu a zatnout zuby. Hledat zdroj něčeho krásného, ve dne slunce, v noci hvězdy, vždy se něco najde. Ano, jsou limity. Dokáže to být mocnou drogou, se kterou se těžko přestává .. a kdo by se tomu divil, nikdo nechce žít ve tmě s vědomím, že to světlo v noci byly jen reflektory projíždějícího auta. Nicméně to je zapotřebí. JE. Noc je prý nejtěmnější těsně před úsvitem a jestli má trochu cukru pomoct k tomu vydržet .. kdo má právo to odsoudit ?

Je čas se podívat na osudem mi přihraný film, přivřít oči a nechat se na malý okamžik unášet na sladkých vlnách naivity :)

 


0.6

21. června 2017 v 17:48 | Hyde |  Jak dny jdou
Na každý dobrý pocit čeká život s natáhlou nohou.
A není to jen sprostá lež ? Způsob jak se chlácholit, svést to na život, na osud, na špatné období. Období tvoříme my, lidé. To dobré, i to špatné. Náš konstrukrt.

Na všech čtyřech

10. června 2017 v 19:02

V pustině
jsem uviděl stvoření, nahé, zvířecké,
které dřepíc na zemi
drželo v rukou své srdce
a pojídalo je.

Povídám, "Je dobré, příteli?"
"Je hořké, hořké," odpovědělo,
"ale já je mám rád,
protože je hořké
a protože je to mé srdce."



Volný pád

2. června 2017 v 15:37 | Dorian




Na tenhle moment se čekalo táák dlouho.

Musím se smát, když si uvědomím, že celou dobu to byla právě ta snaha držet křečovitě volant. A ono ho stačilo pustit. Možná bylo potřeba vyřídit některé záležitosti, uplatit vlastní svědomí, aby dalo pokoj a zmlklo, protože víc udělat nejde. Možná jsem jen potřeboval malinko popostrčit.. nebo prostě otevřít oči.

0.5

30. května 2017 v 21:41 | Dorian |  Jak dny jdou



První cigareta po dlouhé době chutná vždy jako dávná milenka.
Známá a konejšivá náruč se špetkou špatného svědomí.
Je těžké popsat posledních pár dnů. Období, kdy se neděje nic a najednou sráz. Taková klidná řeka zakončená vodopádem. Možná už je na čase zavřít oči a nechat se stáhnout proudem. Už to není fér jak vůči mně, tak vůči těm, co mi chtějí stát po boku. Ono všechno chce svůj čas. To co bylo jednou krásné, na začátku krásné nebylo. A já nechci ublížit lidem, co se mě snaží zachránit.

Zkoušky jsou v plném proudu, vlastně ani nevím, kdy se to stalo. Všechno běží nezvykle rychle. Ústní zkouška v kombinaci s postupovou mi nepříjemným způsobem připomněla drastické období maturit, ale zvládlo se na A. To asi všechna ta zodpovědnost, která na mě dopadla spolu s nově objeveným rytířským titulem v naší rodině. Modrá krev není jenom tak, hah ? ^_^

Některé představy připomínají motýla. Pokud se ho snažíte až příliš pevně uchopit, setře se kouzelný prach z jeho křídel, už nepoletí. A přece je pořád příjemnější vidět ho jak mizí v dálce, než pomalu skomírajícího v prachu na zemi. Stín své dřívější krásy.

Kam dál